/ Public space in the context of Home for the elderly people in Litomysl
Projekt: Liberec 2013
Domov seniorů je občanská stavba, u které hledíme na ekonomická měřítka tak přísně, že se z objektu stává syrová ubytovna s reakcí na své užití a myšlenka atmosféry často jen v materiálovém řešení.
Navrhované řešení s minimem výrazových prvků rozebírá myšlenku střetu veřejného prostoru a uzavřeného prostoru domova. Jedná se o typové řešení vstupu a skladby domova aplikované na stavební parcelu v centru Litomyšle v předpokladech těchto působení, kdy prostor domova je:
- otevřený, tzn. neodstřihává obyvatele a nezapomíná na ně a dává možnost konfrontace s životem města
- uzavřený, tzn. chrání soukromí a klid obyvatel
- veřejný prostor domov obtéká, nenarušuje ho.
Atmosféra propojení vnějšího rušného světa s intimní náručí domova je připomínána skrze ornament výrazových prvků gerontosymboliky ve známém obraze, který byl "hitem" interiérů první poloviny 20. století. Tento předobraz ale divák nemusí nikdy konkrétně rozpoznat. Jeho zopakované kompoziční vztahy v nás utvrdí "správnost" pojednání a celku uvěříme.
Čím je prostor domova seniorů?
V úvodu musím upřesnit odpověď na otázku, zda patří domov seniorů do města, na jeho okraj či na samotu v přírodě.
V Brně nad Kamennou kolonií je domov na vrcholu velmi strmého kopce. Jedinou přístupovou cestu zdolá rychlejším krokem trénovaný mladý člověk za pět minut a pořádně se zadýchá. Chodil jsem okolo ústí této spojnice dva roky každý den a nikdy jsem neviděl jediného dědečka nebo babičku, kteří by tudy šli. Jednou za dva měsíce se na kopec vyšplhá autobus. Věřím, že vzdálenost podněcuje lhostejnost.
Pokud se nechci zachovat lhostejně, budu muset jednat trochu násilně, přivinout obyvatele mladému místu, z kterého bude možné čerpat životní sílu a nenechat si tuto možnost vzít.
Dnešní venkov není ten, který tu žil stovky generací. Z venkova se stává městská periferie, která je na městu závislá. Dokud se její suverenita vycházející ze soběstačnosti nevrátí, je bezpečnější a finančně rozumnější využívat služby a zdroje města bez handicapu vzdálenosti. Čím je člověk více osláblý, tím více potřebuje pomoc a kontakt druhého člověka. Patří k němu pozorování jdoucích z terasy, poslech živé hudební reprodukce zpod oken, posezení na lavičkách ve veřejném prostoru. Když babička a dědeček říkají, že nechtějí být nikomu na obtíž, a že rádi dožijí v klidném a odlehlém areálu, já cítím potřebu ten požadavek na hřejivý lidský kontakt vyslovit za ně.
Z výhod, které souhra městského prostředí nabízí bez ustání, tryská i přehršel nepřehledných informací a situací.
Venkov proti městu srovnává sociální ekolog, magistr architektury, pan Bohuslav Blažek:
„Město je rychlé a chaotické, má památky a dějiny. Venkov je ale pomalejší a je víc součástí krajiny. Městské památky se dají obnovit, ale obnova venkova není návrat k nějakému datu, ale k základnímu principu bytí venkova a tím je neustálé obnovování sebe sama. ... Obnova města je něco jako pěstování anglického trávníku, který je nutno sekat každý den.
Horskou louku však kosíme jednou za tři měsíce.“
Domov zavinutý
Přechodu mezi veřejným prostorem města a soukromým prostorem domova seniorů si cením jako odpovědi na otázku, čím veřejný prostor domova vlastně je. Abych správně pojmenoval charakteristické rysy místa, jež hledám, vypůjčím si pravidla a zákony, které sepsal znalec působení místa Václav Cílek v knize Krajiny vnitřní a vnější.
Pravidlo rezonace
Důležitější je malé místo, se kterým souzním, než velké poutní místo, kde jsem jen návštěvníkem. Působení měřítka by mělo jasně mluvit o tom, komu území patřit.
Pravidlo pokličky
Některá místa, a to dokonce celé krajiny jsou otevřené a přátelské, jiné jsou kryty pokličkou - uzavřené či raněné a trpící. Hlouběji můžeme nalézt pokřivený, ale přesto krásný vnitřní život.
Domov by měl být z větší části uzavřený sám do sebe jako dnes už ve městech nevídaný šátek kryjící bělavé vlasy. Jeho čelní strana by se měla vymezit veřejnému prostoru bariérou, která ho vizuálně neoddělí a přitom zůstane zárukou bezpečí. Jednou z nej důležitějších vlastností domova musí být i důsledná ochrana jeho obyvatel. Obzvláště staří lidé se nebojí krádeže tak jako toho, že jim bude narušen prostor osobního bezpečí. Jako jednu z vhodných možností nacházím prvek vodní hladiny, nepřekročitelné hranice bez výšky. Vidíme, co se děje na druhém břehu, můžeme na sebe volat, mávat, ale nepřelezeme ji, neprorazíme autem, ve městě ani nepřeplaveme. Voda je zde důležitá i jako symbol časového posunu, okno do jiné reality. Voda byla vždy spojena se životem, odpradávna známe omlazovací studně, zřídla věčného mládí.
Zákon pomalého přibližování
Představa, že je možné přijet autem, pobýt a porozumět je na většině míst iluzorní. Některá místa jsou plachá, jiná se chovají jako generální ředitel - přijmou vás, ale budete čekat. Vím o jednom místě, kde je nutné se přibližovat tři dny. K neznámým posvátným místům nikdy nepřicházíme přímo, je lepší jít pomalu, váhat, místo nejprve obejít a pak se přiblížit.
Sama pomyslná zátoka, údolí domova, by měla získat punc stálé přítomnosti života, měla by být osázená stromy. Pro některé zbytečnost, pro mě pohyb ve větru, nepravidelný stín a ptactvo.
Pro pojmenování rostlinné složky musím představit práci prof. Mudr. Vladimíra Pacovského DrSc, Gerontologie, aneb zašifrované stáří. „Odborné pojednání o oblasti, která se zatím nepokládá za prioritu gerontologie. Dává však nový rozměr, obohacuje jej nabídkou souboru zajímavostí z lidské kultury a koneckonců má i prakticky využitelné rozměry. ... Gerontosymboliku bohatě obohacují stromy. Paměť mnoha stromů je delší než lidská a vzniklo nemálo pověstí o památných stromech. Památné stromy symbolizují stáří i svým zjevem. Jsou již vykotlané, plné ran, potřebují podpěru, ale žijí a lidé je chrání. Listnatým stromům na podzim opadávají listy. Řecký název pro tento jev dal jméno plánované smrti buněk -apoptóze.
Jsou ovšem i stromy a keře stálezelené. I ty se dostaly do symboliky stáří a smrti ve smyslu kladném i záporném, často ambivalentním. Tůje je ( stejně jako jiné stálezelené stromy) symbolem nesmrtelnosti a symbolem přemožení smrti: proto je častou výzdobou náhrobků."
O tom jak prvky poskládat mluví Freeman Tilden v jeho velkolepém manifestu - Interpretace našeho dědictví (v citacích práce The Architecture of Interpretation Petera Andersona.)
Hlavním cílem interpretace není instrukce, zastoupení ale provokace.. Interpretace cílí na odkrytí smyslu a vztahů v použití svých základních komponent a v odkrytí prvotní zkušenosti, spíše než v komunikaci prostých faktů. Informace, jako taková, není interpretace...
Tilden sestavil principy interpretace ve čtyřech možnostech
1) Provokace zvědavosti a zájmu posluchače.
2) Odkaz na každodenní zkušenost posluchače.
3) Odkrytí hlavního smyslu skrz specifické zakončení / uzavření problematiky.
4) Adresování celku skrz ilustraci atmosféry
Aby symbolické zastoupení prvků místa hovořilo srozumitelně, je možné najít jeho předobraz v seskupení, které nemusí popisovat stejná očekávání, jen nám ukazuje podobnou vizuální odpověď.
Obraz
Chtěl bych nyní upozornit, že se Vám pokusím předvést experiment, který musí zůstat neodhalen, aby v něm pozorovatel neviděl zvrácený pokus a sprosté chování. Pokud mluvím o starých lidech, mluvím i o smrti, ač ji nezmiňuji. Smrt je mým konečným prvkem ve skládance symbolů, který zapadne v posledním okamžiku, kdy ji člověk začne vnímat v jasných teplých barvách, v pocitu štěstí.
Téma odloučení od každodennosti a odtrhnutí od reality procítěně popisuje mistrný vypravěč Jakub Schikaneder. Soustředí se na prvky, které člověku vytváří citovou a duchovní atmosféru nějakého děje. Divák není ani tak srozuměn s tím, co se odehrává v zachycené figuře, v její mysli, ale spíše s rozpoložením prostředí, které ji odráží. Jak píše historik umění, profesor Tomáš Vlček:
„V protikladných souvislostech moderní zkušenosti Schikaneder objevoval nové oblasti emocí. Smutkem a hořkostmi života otevíral prostor pro soucit a něhu. Spojoval protikladné motivy, aby v jejich napětí soustředil pozornost k ztraceným, či opomíjeným hodnotám života.
Jsou to motivy „ tiché zahleděnosti do světa“.
Jako jeden z nejpokročilejších pokusů o přiblížení atmosféry této poslední fáze života vidím obraz švýcarského malíře Arnolda Böcklina Ostrov mrtvých. Ne pro jeho název, ne pro to, co popisuje, ale pro jeho ucelenou kompozici znaků, kterými popisuje stáří.
Böcklin namaloval celkem pět verzí téhož obrazu a pro téma stáří je nejdůležitější mluvit jen o té první. Byla vytvořena na objednávku v květnu roku 1880 mecenáši Gůntherovi Alexandrovi. Druhá skoro identická kompozice byla zhotovena pro hraběnku Marii Berny, na žádost vytvoření „obrazu ke snění“. Po dokončení obrazu Bócklin do obou dvou dokreslil loďku převozníka s rakví a tento motiv v dalších verzích opakoval.
Arnold Bócklin byl specialista na antickou mytologii a jsem přesvědčen, že onen převozník je jen berličkou k „oživení obrazu“ k prvotnímu zaujetí diváka. Nebylo s ním ani v náčrtu druhé verze počítáno jako s objektem zájmu. Obraz ostrova bez převozníka neprobouzí strach, nealarmuje blížící se konec, je to scéna smíření se stáří.
Ostrov mrtvých, jako určitý prototyp motivu smrti, byl a je stále interpretován desítkami umělců, mnohdy zvučných jmen.
